Na počátku bylo slovo... a to slovo bylo "uprchlík"

O víkendu jsem na ask.fm dostal otázku na uprchlíky. Moje odpověď se lidem kolem mě docela líbila a já byl požádán, abych to trochu rozvedl. Rád tak činím...

Problematika uprchlíků je v posledních týdnech doslova všude. Na vládě, v médiích, v hospodách, na sociálních sítích, diskutují o ní lidé v tramvaji... Prostě tématem roku se stává vlna uprchlíků do Evropy. Je to pochopitelné, neboť ta situace je poměrně vážná a navíc na ni Evropa (na rozdíl od jiných států s hlubší "uprchlickou tradicí") není připravena. Byli jsme zvyklí na to, že prostor Evropy byl dost často místem "odkud" se odcházelo, třeba do Spojených států. Dnes jsme v opačném postavení, a to vzbuzuje obavy a vášně.
Nechci polemizovat s desítkami těch, kteří již o problematice uprchlíků diskutovali a diskutovat budou. Dovolte mi ale připomenout jeden aspekt, který nám v té debatě jaksi zapadá. Uprchlík je dle všeho někdo, koho tu jakoby nechceme, někdo, kdo sem přišel s cílem rozvracet svojí přítomností společnost, nebo alespoň narušovat poklidné žití v zaběhlých kolejích. A to není jistě správný pohled.
Já upozorním na ono slovo "uprchlíci". Když si dáte dvě vteřiny času a to slovo si rozeberete, zjistíte v něm základ "prchat". Ti lidé žili ve známém prostředí - někteří nešťastní a někteří šťastní. A teď toto prostředí musejí opustit (někteří s nadšením, někteří nedobrovolně). Ať chceme či nechceme, ti lidé jsou často zoufalí, zmatení, rozzlobení na svět kolem sebe, beznadějní. Takoví lidé hledají hromadně cestu ven - v tomto případě spíš "dovnitř" - tedy dovnitř Evropy. Evropy, která na ně vůbec není připravena, ale to je o jiné diskusi. Uvědomme si, že ti lidé opravdu často prchají, v zoufalé situaci, kdy za sebou mají celý život a ten v okamžiku, kdy dosáhnou (ať už fyzického, či jen myšlenkového) hraničního plotu, opouštějí. Je to sice jejich rozhodnutí, ale byli k němu dohnáni okolnostmi.
A po psychické stránce lze takové lidi rozdělit - zjednodušíme-li to - na dvě skupiny: Jedni hledí do budoucnosti v jiné zemi s nadšením a očekáváním, samozřejmě ale také s obavami. Nicméně tito lidé vědí, doufají, myslí si, že "tam bude líp" a očekávají změnu, což je i přes všechny jejich problémy ve své podstatě nabudí. Druhá skupina jsou lidé zcela opačného smýšlení. Tihle lidé opustí známé prostředí a dosavadní život a rezignují na jakoukoliv změnu. Odcházejí do neznámé země, kde nejsou vítáni a oni si moc dobře uvědomují, že jsou určitým segmentem společnosti nenáviděni a zbytkem tak nanejvýš tolerováni, což jim na psychice moc nepřidá. Kdybych chtěl být cynický, tak dodám, že je vlastně velice dobře, že tihle lidé neznají moc jazyk a nerozumí "domorodcům", co o nich říkají - no ještě že tak. Kdyby rozuměli, jsou na tom daleko hůř.
Jak by se nám líbilo, kdyby se třeba k Werichovi Spojené státy chovaly stejně jako my teď k uprchlíkům? Takže od vášnivých a většinou naprosto amatérských rétorických cvičení kde koho bychom se měli zamyslet nad tím slovem "uprchlíci". A nad tím, jak je těm lidem, kteří takovouto - bohužel vzhledem k okolnostem oprávněnou - nálepku mají. Tenhle článek není o tom, zda má společnost tyto lidi přijímat či odmítat a který z táborů má pravdu. Je o tom, abychom se alespoň na chvíli zkusili vžít do jejich situace a podívali se do jejich hlavy - a pak v diskusích pokračovali.