Oprostěme se tentokrát od jasného faktu, že překonzervativní Evropa začíná již zcela nepokrytě odsouvat do pozadí jakákoliv sociální témata a zeptejme se spíš, co trend omezované podpory inovačních oblastí a oblastí pro rozvoj konkurenceschopnost bude znamenat pro i letos aktualizované velké plány na digitální agendu a na rozvoj technologií vůbec.
Evropa se bez rozvoje neobejde. Možnosti rozvoje ve výrobě a přímém strojírenství jsou v kontextu Asie přinejmenším diskutabilní, i když ani tady jistě nelze házet flintu do obilí. Nicméně rozvoj infrastruktur (ať už se jedná o energetické, dopravní, nebo komunikační sítě) je naprosto nutný. A Evropská unie - chtělo by se sarkasticky dodat, že až do začátku února - deklarovala, že se jedná o její priority a tomu by také měly odpovídat investice a samozřejmě související finanční rámec. To se ovšem neděje a následky mohou být opravdu nepříjemné. To nejhorší, co by se mohlo stát je faktické zakonzervování současného stavu a přepnutí do spíše udržovacího než rozvojového režimu. Přitom takové oblasti, jako je výstavba páteřních dopravních sítí, nebo sjednocování informačních a komunikačních technologií využitelných napříč celou Evropou, jsou hlásány v různých strategických dokumentech EU - počínaje strategií Evropa 2020 a konče oborovými bílými knihami.
Bude tedy zajímavé sledovat, zda zvítězí inovativní chuť ke konkurenceschopnosti, či konzervativní rozpočtové škrcení v moderních oblastech, kterým nejspíš ne všechny státy EU důvěřují.